Slavnostní otevírání Cl. du Midi v Beziers (převzato z propagačních materiálů muzea Cl. du Midi)

Historie výstavby kanálu:    Samý zárodek díla sahá ještě do období dětství Pierra-Paula Riqueta, kdy se po boku svého otce účastnil zasedání Rady regionu Languedoc a byl tehdy poprvé svědkem prezentace plánů na výstavbu kanálu spojujícího „dvě moře“. Tato myšlenka jej pak neopustila po celý jeho život.

   Již v dospělosti zastával Riquet po dobu čtyřiceti let významný post výběrčího daní za sůl, který mu umožnil shromáždit značné osobní jmění a zároveň získat významné postavení ve vládních službách. Avšak ke splnění svého snu se nedostal dříve než v roce 1662, kdy již skončila jeho kariéra v tomto úřadu a byl ustanoven baronem Bonrepos. V té době žil v městě Revel v centru Montagne Noir (Černých hor) a bylo mu 58 let, což byl už tehdy vskutku úctyhodný věk, když pomyslíme na skutečnost, že lidé se v té době v průměru dožívali pouze čtyřiceti let.

   Riquet musel při plnění svého cíle čelit nesčetným překážkám. První z nich byla nutnost nalézt způsob, jak získat zdroj vody pro plánovaný kanál. Většina kanálů v Evropě totiž vede paralelně podél řeky a je zásobována vodou z jejího toku. Na trase Canal du Midi, nebo chcete-li Canal de deux mers - z Toulouse až k pobřeží Středozemního moře - se však žádná taková řeka nevyskytuje, navíc se v daném regionu koncentruje velmi malé množství srážkových vod, což činí z vody v tomto kraji velmi nedostatkové zboží. V minulosti bylo navrženo již několik řešení, jak vodu do kanálu dostat, ale žádné z nich se neukázalo být realizovatelné. A tak možná i trochu náhoda přála tomu, aby Riquet při své procházce spolu s proutkařem po Montagne Noir přišel na nápad získávat zdroj vody právě z této hornaté oblasti rozkládající se na okraji centrálního masívu.

Canal du Midi - www.canaldumidi.cz

   Byl tak postaven před další nelehký úkol, a sice přesvědčit vládu, aby financovala jeho projekt. Podařilo se mu sice získat audienci u Colberta, ministra financí Ludvíka XIV., a to díky arcibiskupovi z Toulouse, který tohoto královského hodnostáře s ideou výstavby kanálu seznámil. Když mu pak byly ze strany Riqueta předloženy související plány, Colbert si okamžitě uvědomil existující výhody, a to nejen ekonomické, ale i vojenské a politické. Než však Riquet získal souhlas krále s výstavbou, musel zastavit svůj majetek a složit požadovanou zástavu. Aby toho všeho nebylo málo, musel se též při svém konání vypořádat se svými žárlivými rivaly, především panem de Cléville, generálním sekretářem pro obranu Francie, který také uvažoval o výstavbě kanálu, ale nebyl schopen přijít s jakýmkoliv konkrétním návrhem řešení. Realizace projektu také vyžadovala dlouhé diskuse s vládou a také Radou Langeudocu, po níž Colbert požadoval finanční spoluúčast na projektu. Nakonec v roce 1666, po čtyřech letech od prvního setkání Riqueta s Colbertem, bylo vydáno královské rozhodnutí a stavba kanálu mohla být zahájena.

   První fáze prací zahrnovala oblast vodního hospodářství, jelikož bylo zapotřebí vytvořit v Montaigne Noir nezbytný vodní rezervoár. Tak začaly v roce 1667 práce na Saint Férreol, největším umělém vodním rezervoáru na světě. Vodu zadržuje kamenná 35 metrů vysoká zeď s metr širokou základnou. Po vrcholu přehrady lze dodnes přejít z jednoho břehu na druhý. Směrem dolů od přehrady v malém Laudotském údolí vytvořil Riquet navíc několik vodopádů a působivý dvacet metrů vysoký vodotrysk. Práce na tomto prvotním díle skončily v roce 1672 a následně bylo nutné vodu nahromaděnou v horách nasměrovat podle potřeby na pláně několik desítek kilometrů vzdálené, kde měl být vyhlouben kanál a zajistit, aby byl dodáván dostatek vody. Za tímto účelem bylo vyhloubeno strategické místo, kde se voda rozděluje na dvě strany – práh Naurouze. Jižně od tohoto místa teče voda do Středozemního moře, severně pak k Toulouse a do Atlantického oceánu. Vlastní práce na kanálu pak byly rozděleny do třech dílčích částí tzv. „tranches“, přičemž první z nich zahrnovala výstavbu úseku Toulouse – Trébes, kterou společně s výstavbou rezervoáru a kanálů ke zdroji vody financoval Riquet. Práce na tomto úseku kanálu byly zahájeny v roce 1666 a probíhaly na několika místech zároveň. Druhá tzv. „tranche“ byla financována ze strany státu. Práce na tomto druhém úseku z Trébes do Etang de Thau byly zahájeny v červnu 1668. Poslední třetí „tranche“ zahrnovala výstavbu přístavu v tehdejším Cette (nyní Séte). V té době se zde nacházel pouze malý rybářský přístav, který by plánovanému objemu přepravy jednoznačně nepostačoval. Pro tuto třetí „tranche“ byl Riquet jmenovaný jako zhotovitel a trvalo dlouhých 14 let než byl přístav dokončen. Naneštěstí byla celá stavba dokončena pouhých několik měsíců poté, co Riquet zemřel. Přitom věnoval v zájmu zdárného dokončení díla na výstavbu velkou část svého osobního jmění a dané stavbě zasvětil celý svůj život. Musel také po celou dobu shánět potřebné peníze a navíc čelit otázkám a doporučením kudy by cesta kanálu měla nejvhodněji vést. Musel čelit nejrůznějším snahám včetně tzv. podpory jeho dělníkům a překonat i zklamání v podobě podvodu vojenského inženýra Francoise Andréossy, který mu nejprve pomáhal s jeho dílem a patřil k jeho spolupracovníkům, následně jej však zradil a začal naopak podporovat snahu pana de Clerville.

   Přes veškeré strasti se Riquetovi podařilo splnit si svůj sen, ikdyž se nedožil dokončení své celoživotní práce. Zemřel v Toulouse 1. října 1680, když byl při výstavbě kanálu pouhé dvě míle daleko od cílového moře. Ke slavnostnímu otevření kanálu došlo 24. května 1681 a jeho provoz zahájil Jean-Baptist Colbert. Tři týdny předtím, 2. května 1681 prozkoumali suché koryto kanálu vládní inspektoři a dali svolení k tomu, aby byl postupně napuštěn, a tak byla po jednotlivých úsecích postupně vpuštěna voda do jeho koryta. 24. května 1681 vyplula z Bezier královská loď a slavnostně zahájila provoz devíti zdymadel v oblasti Fonsérame. Následující den, na bílou neděli 25. května 1681, pak byla loď dotažena do Étang de Tahu, odkud pokračovala až do nového přístavu v Séte.

Další vývoj:    Následujících 200 let plnil kanál adekvátně svoji primární funkci pro přepravu zboží. Poté byl vystaven konkurenci v podobě existujících jiných forem nákladní přepravy, zejména železnice. Rozvoj železniční přepravy znamenal začátek konce primární úlohy kanálu. Jeho stav se zhoršil a obchod se zhroutil. Na konci devatenáctého století převzala řízení provozu kanálu vláda, ale přes snahu uskutečnit modernizaci (větší zdymadla, šikmé vzduvné stěny) bylo nemožné učinit přepravu po kanálu opět konkurenceschopnou ve vztahu k jiným prostředkům přepravy zboží. Agónie trvala poměrně dlouhou dobu, vždyť poslední loď přepravující zboží proplula kanálem v osmdesátých letech dvacátého století. Od zániku obchodní plavby slouží kanál k usměrnění vody od prvního výběžku centrálního masívu a po languedockou pláň, kde se každé léto stávají z řek malé pramínky vody. Tři sta miliónů metrů krychlových proteče kanálem každý rok a zavlaží 40 000 hektarů půdy. Avšak Canal du Midi není jenom vodní cesta. Jeho břehy lemované stovky let starými platany vábí každoročně mnoho turistů proplouvajících kanálem na pronajatých motorových obytných lodích. Kanál poznamenal krajinu a kulturu jižní Francie natolik, až člověk zapomene na skutečnost, že se jedná o umělou stavbu, dílo lidských rukou a vůle.