Délka a návazné spojení:
Délka vlastního Canal du Midi je 240 km (od Toulouse do Etang de Thau). Pro spojení do Atlantického oceánu musely lodě dříve plout po řece Garonne. Ale na konci 19. století, i s ohledem na obtíže související s proměnlivostí toku řeky, byl podél řeky Garonne postaven další vodní kanál – Canal latéral à la Garonne. Obdobně je Canal du Midi východně nad řekou Rhône spojen se Středozemním mořem prostřednictvím Canal du Rhône à Sete. Jakmile je dosaženo soutoku s řekou Rhône lze po jejím toku pokračovat směrem na sever.

Rozměry kanálu:
Na povrchu se šířka kanálu od břehu k břehu pohybuje okolo 20-24 metrů, ale jelikož jsou jeho strany zešikmené, je šířka dna pouze 5-10 metrů. Jeho hloubka je od 1,8 do 2,50 metrů. Objem zeminy, kterou bylo třeba během stavby vytěžit, dosahuje kolosální hodnoty sedmi milionů kubických metrů – dost na to, aby byla čtvercová pyramida vyšší než Eiffelova věž.

Vlastnictví:
Canal du Midi a území jeho břehů jsou ve vlastnictví francouzského státu. Správu zajišťuje společnost les Voies Navigables de France (VNF).

Doba výstavby:
Od okamžiku zpracování prvních studií až do slavnostního uvedení kanálu do provozu uběhlo dlouhých 20 let, vlastní stavební práce však trvaly 12 let a podílelo se na nich celkem 12 000 mužů.

Náklady na výstavbu:
Odhady uvádějí, že celkové náklady se pohybovaly na úrovni 17 milionů „livrejí“, přičemž 4 miliony z této částky šly z vlastní kapsy P. Riqueta.

Zdymadla, regulační stavidla:
Na trase kanálu je celkem 63 plavebních komor, z nich 33 je manuálně ovládaných, zbytek je ovládán automaticky. V rámci obsluhy zdymadel pracují i ženy, přičemž otevírání a zavírání zdymadel je těžká práce a pracovní doba je dlouhá (od 9:00 do 19:00 hodin). Průjezd plavebními komorami je zpoplatněn (komorovací známka je k dostání na období jednoho týdne až jednoho roku - v podstatě je to obdoba dálniční známky). Na celkové trase od Atlantiku až po Středozemní moře je zdymadel 116, dalších 13 jich nalezneme na odbočce Embranchement de la Nouvelle

Stromy:
Břehy kanálu jsou lemovány mohutnými stromy, občas pouze na jedné straně, ale většinou na obou. Jedná se hlavně o platany, ale mohou se zde vyskytovat i topoly a cypřiše. Stromy mají čtyři velmi důležité úlohy: zajišťovat po cestě stín (dříve pro koně a nákladní lodě, nyní pro turisty), zabránit odpařování vody z kanálu (jejíž zdroj je občas velmi omezený), zpevňovat břehy kanálu (díky systému kořenů), pokrývat spadanými listy koryto kanálu a tak zabránit ztrátě vody díky infiltraci (vsakování).

Údržba:
Jelikož se listy platanů nerozkládají je zapotřebí kanál pravidelně čistit. Rovněž velké množství rostlin vyrůstá ode dna kanálu a činí tak plavbu nebezpečnou. Z tohoto důvodu byl zaveden složitý systém odstraňování této nežádoucí vegetace.

Břehy:
Břehy kanálu jsou průběžně poškozovány velkým počtem lodí, které se po něm plaví. Tento četný provoz vytváří vlny, které podemílají jejich okraje. Kořeny stromů, ikdyž slouží ke zpevnění, jsou zároveň nežádoucími sídly vodních hlodavců (nutrií), jejichž doupata podporují proces eroze, kterému napomáhá i překračování povoleného rychlostního limitu ze strany výletních lodí. Tento limit byl stanoven nejen proto, aby učinil plavbu po kanále bezpečnější, ale také aby chránil zranitelné břehy. Na některých místech došla vzniklá nepříznivá situace už tak daleko, že museli být břehy zpevněny dřevěnými kůly, aby byla zajištěna ochrana břehů před rázovými vlnami, v některých případech muselo dojít i k zajištění dřevěnými prkny. Maximální rychlost rekreačních lodí je 8 km/h, případné ostatní lodě smějí plout nejrychleji 6 km/h

Vzdouvací žlab:
Na spojnici Atlantiku a Středozemního moře je poblíž Montechu použita zcela unikátní, do dnešních dnů funkční, technologie vzdouvacího žlabu. Rekreační lodě a lodě do 30 m délky použijí pět klasických plavebních komor. Přijíždějící hotelové a výletní lodě o délce 30 - 37 metrů však odbočí z hlavní plavební dráhy a použijí šikmý betonový žlab, v němž se pohybuje stěna vzdouvající vodu. Tato stěna je zavěšena mezi dvojici dieselových lokomotiv (na každém břehu jedna), které zajišťují potřebný pohyb a doslova hrnou před sebou vodní klín, na kterém loď pomalu stoupá vzhůru ke klasickým horním vratům. Na světě byly vybudovány pouze dva vzdouvací žlaby - oba na Canaux du Midi. Tímto u Montechu je možné projet do dnešních dnů, přičemž postaven byl v roce 1973. Každá proplavená loď se zapíše do slavnostní knihy. Ročně se takto proplaví asi 50 lodí. Druhý žlab nalezneme v jižní části Cl. du Midi na předměstí města Beziers, tzv. žlab Fonserannes. Dokončen byl v roce 1982, tedy doslova několik měsíců před definitivním koncem nákladního provozu. Od konce devadesátých let je mimo pravidelný provoz.

Průplavní tunel:
Poblíž městečka Colombiers v kilometru 199 (nedaleko Capestangu) se stavitelům postavila do cesty izolovaná terénní nerovnost, kterou nebylo možné překonat ani plavebními komorami, ani hlubokým zářezem. Vzniknul tak 161 metrů dlouhý průplavní tunel Malpas. Provoz je zde jednosměrný, přijíždějící lodě mají povinnost na sebe upozornit jedním dlouhým zahoukáním. Všechna místní plavidla jsou díky tunelu vybavena dálkovými světlomety. Pověst praví, že v malém stropním okénku (které je dobře patrné na pravé spodní fotografii) žil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století osamělý mnich, který spouštěl k plujícím obchodním lodím proutěný koš a žádal tak projíždějící lodníky o skromnou almužnu. Přispět mnichovi prý přinášelo štěstí nejenom lodníkovi, ale i celé nákladní "penichette".


Vzdouvací žlab Montech Dvojice dieselových lokomotiv na gumových kolech nesoucích vlastní stěnu Průplavní tunel Malpas Průplavní tunel Malpas i s legendárním stropním oknem